Počet i objem kontraktů skupině Veolia dlouhodobě roste

S obchodním ředitelem pro rozvoj v oblasti vodního hospodářství Ondřejem Benešem jsme si povídali o přínosu skupiny Veolia pro municipální i průmyslové zákazníky, o negativních zprávách v médiích i o budoucnosti oboru.

Jaký podíl infrastruktury je stále v rukou měst a obcí? Kdo rozhoduje o ceně vody?
Města a obce vlastní většinu (více jak 85 %) české vodárenské infrastruktury. O ceně vody vždy rozhoduje právě vlastník a to jak v případě smíšeného, tak i oddílného modelu. V absolutní většině České republiky tedy o konečných cenách pro vodné a stočné rozhodují města a obce. Není možné, že by si provozovatel sám bez vědomí vlastníka schvaloval cenu vody tak, jak se nás snaží přesvědčit různí vodárenští „odborníci“. 

Proč jsou ceny vody různé? Jsou rozdíly u městských a privátních provozovatelů?
V současnosti nejsou zásadní rozdíly mezi městskými a soukromými provozovateli. Rozdíly jsou dány spíše charakterem regionu, stavem infrastruktury, využívanými zdroji či někdy politickým zadáním. 

Cena vody je tedy stejná. Jaký je rozdíl v hospodaření městských a zahraničních společností?
Rozdíl bezesporu je a do značné míry ho určují firemní cíle a procesy. Pokud srovnáváme výsledek nasazení přímé regulace cen v oboru s otevřením oboru konkurenci poskytovatelů, dá konkurenční prostředí vždy lepší poměr cena/výkon pro konečného spotřebitele. V takovém případě je potom jedno, zda službu ve finále poskytne provozovatel soukromý či vlastněný městy nebo obcemi. A u soukromého je navíc zcela jedno, zda je vlastník český či zahraniční; naopak důležité je to, aby transparentně vykazoval zisk a odváděl v ČR daně, což se opravdu děje.

Od roku 2006 také platí koncesní zákon, který upravuje podmínky pro povinné soutěže na vodohospodářský provoz. Tato povinnost jde nad požadavky EU, která vyloučila povinnost koncesí ve vodohospodářské oblasti z účinnosti Směrnice o koncesích. Díky tomu obce a města mají dvojitou regulaci – obecnou zákonnou a navíc smluvní. Řada měst a obcí si takto provozovatele od roku 2006 již vysoutěžila opakovaně. Díku tomu navýšila nájem provozovatelům (tedy návazné investice) na současných 40 % z úplných vlastních nákladů. Jak takovéto situace dosáhnete u městské společnosti?

Často se také zapomíná na to, že pro realizaci zisku je nutné v první řadě snížit náklady či zvýšit ostatní výkony a  v uvedené mezeře je možno generovat zisk. Proto porovnávání zisku původních státních podniků s novými provozními společnostmi je nesmyslné. Další střípek do mozaiky – USA si potrpí na „městské vodárny“, přesto řada měst vč. New Yorku svěřila Veolii několikaleté kontrakty na nákladovou a technickou optimalizaci vodáren s garantovanými ročními úsporami, které se daří i díky výše zmiňovaným interním systémům naplňovat a překračovat. 

Můžete uvést nějaké příklady, jak zajistíte efektivitu?
Veolia je jedním z průkopníků benchmarkingu - velmi rychle si tak díky celosvětové databázi údajů vyhodnotíme, že určitá část majetku není optimálně nastavena či provozována. Technická databáze plus fórum interních expertů poskytne rychlé řešení zároveň s povinností realizovat nápravný akční plán. Nesmím zapomenout na naše inovace v zákaznických službách. Jako první v ČR jsme zavedli skupinové call centrum, realizovali jsme první automatizovaný SMS systém k informacím o odstávkách a náhradním zásobování vodou, začali automaticky odečítat jak vodoměry, tak i ostatní měřidla u zákazníků a rozesílat elektronické faktury nebo v minulém roce sami zajistili pro zákazníky pojištění odpovědnosti za poruchy rozvodů a uniklou vodu. Jednoznačně tak určujeme určitý technický i zákaznický etalon, který je ovšem často smazán tím, že zákazník vnímá cenu vody jako vysokou. Ale zkuste prosím se mnou říci „litr vody za 8 haléřů je moc“ – a přeci přesně to zákazníci díky přehnané komunikaci o ceně vody vnímají.

Co si mám pod pojmem výkonnostní ukazatel představit?
Jedním z ukazatelů výkonnosti je například snižování ztrát vody a to hlavně jako kubických metrů na 1 km sítě. Ve fórech kritiků zahraničních subjektů naleznete nejčastěji zmínky o 50 % ztrátách. Ano, více jak 40% ztráty vody opravdu v Praze byly, ale to před 20 lety a před vstupem Veolie. Nyní jsme na jedné třetině (14,2 %)! Ale jsou i země s obráceným skóre – když Veolia získala kontrakt v Jerevanu, ztráty byly kolem 90 %. 

Opravdu?
Ano a podařilo se nám nejenom ztráty snížit, ale zajistit i dodávku po 24 hodin denně oproti původnímu režimu přerušované dodávky (zkusme si to někdy představit). I díky tomu jsme v loňském roce v otevřeném mezinárodním tendru získali smlouvu na provoz vodohospodářských služeb a tentokrát již pro celou Arménii na dalších 15 let. 

Přemýšlíte o tom, proč v médiích tolik rezonují nepravdy o působení zahraničních vodárenských společností?
Z velké částí je to tím, že negativní zprávy vždycky přitáhnou mnohem víc lidí než ty pozitivní. Novinám se vyplatí dát titulek o odlivu zisků do zahraničí. Média se chovají tržně. Napsat o inovacích a nízkých ztrátách vody, to noviny neprodá. To je bohužel smutný fakt. Obdobně to je nyní s politickými proklamacemi o posílení regulace, které zaručeně táhnou. 

Jaké je tedy postavení Veolie v Evropě? Ztrácíte své zákazníky?
Naopak, množství kontraktů a počet zásobovaných obyvatel společností nyní roste a za minulé období se nám podařilo obnovit většinu hlavních smluv i ve Francii, kde zásobujeme třetinu všech velkých aglomerací. Hovoří se např. o municipalizaci Paříže, ale upozorňuji, že tam se jednalo pouze o péči o rozvody vody pro centrum města, historicky půlenou mezi dva operátory. V tomto světle zcela zaniklo souběžné obnovení mnohem významnější smlouvy pro SEDIF (4,4 mil. obyvatel vnější Paříže) na dalších 12 let. Nicméně jsme opravdu ve stavu, kdy se musíme posunout dál. Existujeme už 164 let a řada společností dokáže duplikovat naše služby. Směřujeme tedy od poskytování jedné služby (např. provozování vodohospodářských zařízení) k vertikální integraci (často akvizicemi činností souvisejících společností) a uplatnění digitální ekonomiky. Cílem obou směrů je snížení nákladů při splnění nových a vyšších standardů.

Jak jste úspěšní u firemních zákazníků?
Sektor „průmyslové vody“ roste dlouhodobě dokonce víc než segment měst a obcí. Soukromý sektor dokáže rychle vyhodnotit, zda jsme efektivní a zda přinášíme přidanou hodnotu, ať je to unikátní technické řešení (stačí se podívat na www.veoliawatertechnologies.com) či finanční zdroje. A nejsou to malé kontrakty – např. loni jsme uzavřeli s čínskou firmou Sinopec, která zpracuje 10 mil. tun ropy ročně, 25 letý kontrakt v hodnotě přes 90 mld. Kč. V této zemi je často smlouva s jednou aglomerací či s velkou společností více, než představuje náš obrat z vodohospodářské činnosti v ČR. Průmysl si velmi rychle spočítá, jestli se mu spolupráce vyplatí a to je pro nás dobře.

Jsou v těchto případech součástí smlouvy i investice?
Samozřejmě. Navrhneme a investujeme do technologie a poté ji provozujeme. Zákazník má garanci, že získá proud procesní vody či určitou míru recyklace nebo čištění odpadních vod za fixní cenu po dobu například deseti let. Stejně tak funguje v municipálním sektoru i výstavba a provoz celosvětově nyní druhé největší odsolovací úpravny vod, která pokrývá 13 % dodávek pitné vody v Izraeli. Podnik se soustředí na svou hlavní činnost a my neseme environmentální riziko a bohužel i to riziko, že klient občas svou továrnu zavře. 

Chápu, to je jasná výhoda.
Firma přesně ví, jak má nastavit rozpočet a jaké bude mít náklady. Je dobře, že jsme tak úspěšní v průmyslových kontraktech a celosvětově jsme partnery společností jak BP, Heineken či TPCA, obdobně v ČR spolupracujeme s velkými společnostmi, jako je Synthos Kralupy, Synthomer, Spolchemie či Devro.