Jsme efektivnější a poskytujeme lepší služby

Je na obcích, aby si zvolily, jaký model správy vodovodní sítě jim vyhovuje. My nabízíme odbornost, zkušenosti, kvalitu a úspory z rozsahu, říká technický ředitel skupiny VEOLIA pro střední a východní Evropu Pavel Chudoba v rozhovoru pro magazín Reportér.

Z čeho se skládá konečná cena vody pro spotřebitele?
Každý vidí cenu vody jako platbu za surovinu. Jenže ona je to především cena za služby. Teoreticky si každý může dojít pro vodu zdarma do řeky. V ceně vodného a stočného je to, že nám doma neustále teče kvalitní pitná voda, že se nemusíme starat o odpad. Domácnosti i průmysl tak platí za službu, která vyžaduje spoustu úsilí a nákladů.

Náklady tedy tvoří většinu z průměrných osmdesáti pěti korun za kubický metr?
Jistě, u odpovědných vlastníků vodohospodářské infrastruktury jsou to náklady na tvorbu prostředků do obnovy a investic, opravy, energie nebo na mzdy cca patnácti tisíc zaměstnanců, kteří na bezchybném chodu vodovodů a kanalizací pracují. Podstatná část cen pro vodné a stočné (cca 41 %) připadá na přímé a nepřímé poplatky a daně státu. O to více je úsměvná snaha a politické proklamace o omezení zisku všech vodárenských společností (jak soukromých, tak i veřejných), když to v absolutní většině případů nebude mít vliv na konečnou cenu. Ještě doplňuji, že průměrný kalkulační zisk je nutné brát zdaněný a představuje cca 6 %. Pokud odečteme neuznatelné náklady, tak hovoříme o reálných ziscích z regulované činnosti v řádu opravdu několika %.

Mluvil jste o investicích. Jak se do cen promítají částky vložené do obnovy vodovodních sítí?
V České republice jsou dva základní modely. Smíšený, kdy jsou obce a města majitelem infrastruktury i provozovateli služeb. Investice jsou realizovány dle investičního plánu dané obce a jdou často přímo z rozpočtu obce či jsou prováděny jako opravy. Hodně lidí zapomíná na to, že i v případě pří- mého provozu obcí je pro potřebný objem investic nutné prvně vytvořit v kalkulacích cen pro vodné a stočné zisk a teprve poté ho použít do investic. Investice totiž nikdy není přímým nákladem, tím se stává až návazný odpis pořízeného majetku. To, že politické rozhodnutí některých obcí je zisk nevytvářet či držet cenu uměle nízkou, je realita, která i dle oborového regulátora – Ministerstva zemědělství – způsobuje deformaci oboru a neumožňuje dosahovat dostatečnou míru obnovy majetku. Dále zde máme provozní model, který pokrývá největší část vodohospodářského oboru – tam obci patří infrastruktura a  soukromý subjekt, například Veolia či jiné firmy, infrastrukturu provozuje, poskytuje služby, vybírá vodné a stočné a pak platí zpětně obci nájemné, ze kterého ona investuje do obnovy infrastruktury a zařízení.

Jak velké to nájemné je?
Běžně nyní dosahuje čtyřicet i více % z ceny pro vodné a stočné. V Praze jsou to například v posledním roce 2,3 miliardy Kč. A k tomu případně další peníze, které vkládá provozovatel po dohodě s městem do obnovy přímo.

Představitelé Prahy říkají, že by chtěli zpět vykoupit Pražské vodovody a kanalizace (PVK). Co kdyby Praha dala takovou nabídku, že byste se nechali ze smlouvy vykoupit. Bylo by to pro spotřebitele výhodné?
Nemyslím si. Dám vám příklad. Paříž před časem převzala zpět provoz vodovodní sítě, jednorázově snížila cenu vodného, ale po pár letech opět cena vzrostla z této úrovně o více jak 10 % a voda není tak ani levnější, ani kvalitnější. Navíc nárůst ceny těsně před ukončením smlouvy byl dán požadavkem na zásadní zvýšení objemu nájemného, což hovoří samo o sobě a o tom, jak mohou být různá fakta vykládána.

Proč myslíte, že jste efektivnější správce než třeba města?
Jsme nadnárodní firma, přítomná ve více než 40 zemích světa. Máme skupiny odborníků z jednotlivých odvětví, umíme přebírat řešení problémů mezi jednotlivými zeměmi. Jsou tu úspory z rozsahu při nákupech a investicích, můžeme lépe optimalizovat náklady. Ve vedení našich firem sedí odborníci z vodárenského byznysu a ti, při vší úctě ke komunálním politikům, mají větší předpoklady pro úspěšné řízení. Vnímáme, že na českém trhu jsou i kvalitně řízené městské vodárenské společnosti jako např. v Mladé Boleslavi a je pro nás výzvou se s nimi utkávat ve výběrových řízeních na provoz. Bohužel současná regulace a „experty“ doporučovaná cesta remunicipalizace zásadně omezuje tento prvek.

Pozná spotřebitel v něčem konkrétním, zda je dodavatelem soukromá nebo komunální společnost?
Prvně to pozná v zákaznických službách. Softwarové řešení našeho centrálního call centra jsou po odladění u nás dodavateli kopírovaná a prodávána dále. Ale to je náš osud. A další parametry? Stačí se podívat na technické ukazatele - např. kvalitu dodávané pitné vody a srovnat s některými malými společnostmi či obcemi, které sice mají nízké ceny, ale s jakým výsledkem? Ministr životního prostředí říká, že privatizace hospodaření byla hříchem.

Netušíte proč?
Netuším. Já jsem ve Veolii od roku 2001 a za tu dobu se vystřídalo již více ministrů a měli různé názory. Nevím, proč panu ministru Brabcovi připadá vstup soukromých firem do vodohospodářství tak špatný. Každá obec se přece může rozhodovat, zda bude síť provozovat sama, či zda vloží její správu do rukou odborné specializované firmy.

Při provozním modelu se ovšem ozývá kritika, že zisk jde do zahraničí.
Ano, vytváříme zisk. Ale ceny vodného a stočného mezi provozními firmami a dobrými komunálními provozovateli jsou zcela srovnatelné. My k dosažení zisku musíme šetřit především na provozních nákladech, energiích, nákupech a podobně. Na spotřebitelských cenách ani na nájemném to nenaženeme. Podstatné také je, že v České republice ze zisku odvádíme daně. A znovu říkám, že obce si samy rozhodují o tom, jaký model provozu zvolí. A také jsou to obce, kdo schvaluje ceny vodného a stočného na každý rok.

Nakolik se daří snižovat ztrátovost vody?
Když jsme začínali, byla ztrátovost vody v síti kolem čtyřiceti procent. My jsme se zavázali, že snížíme ztrátovost na dvacet procent. A to se podařilo.

Dospěje i Česko někdy do stadia, kdy se bude o své vodní zásoby bát a začne s nimi hospodařit podobně, jako to nyní dělá Izrael?
Voda je cenný statek a rozhodně se s ní nemá plýtvat. Šetřil bych za každých okolností. Na straně druhé máme štěstí v naší geografické poloze. Podobně jako Slovensko, ale třeba i Německo a Rakousko máme dobré a kvalitní zdroje vody. Může se vyskytnout lokální či dočasný problém, ale celkově jsme na tom velice dobře. Ale to nás v žádném případě neopravňuje k jakémukoli plýtvání. Měli bychom se čím dál více zabývat recyklováním vody pro závlahy a podobně.