„Globálním fenoménem v našem světě se stává sucho a tomu se musí přizpůsobit i průmysl,“ říká Ondřej Beneš, obchodní ředitel společnosti Veolia Česká republika, který má na starosti oblast vody.
Sucho už se v České republice bere velmi vážně, budeme mít dost vody?
Významnou roli v popularizaci tématu sucha sehrálo v posledních letech Ministerstvo životního prostředí („MŽP“), jmenovitě pan ministr Brabec, ale i kolegové z Českého hydrometeorologického ústavu („ČHMÚ“), jako je pan Daňhelka či Mark Rieder, který pracoval ve VÚV TGM. Pracujeme přitom s dlouhými datovými řadami, které potvrzují, že Česká republika kopíruje celosvětový trend změny frekvence a intenzity srážek. Zatímco roční úhrn zůstává podobný, srážky jsou méně časté a intenzivnější a tento fakt se promítá i do oborových norem, které slouží pro návrh stokových sít či odlehčovacích komor, na kterých pracujeme.
Ovšem návrh rychlých a efektivních opatření, jak se se suchem vyrovnat, je spíše snem, než realitou. Aktivně se účastníme prostřednictvím asociace SOVAK Meziresortní komise Sucho, vláda ČR přijala usnesení č. 528/2017 v této oblasti a kontroluje jeho naplňování, ale bohužel většina realizovaných opatření jsou spíše opatření měkká. Navíc žijeme v převráceném systému, kdy stát dotuje využívání zemědělské půdy pro energetické plodiny, které je bezesporu tou nejhorší variantou z pohledu zadržení vody v půdě i z pohledu návazného zhoršování kvality povrchových a podzemních vod z důvodu vnosu splachů.
Periody sucha postihují nejenom viditelně povrchové toky, ale hlavně zdroje podzemní vody. Před dvěma roky SOVAK ČR zveřejnil dopady sucha na dodavatele pitné vody v roce 2015. Nouze o vodu z malých lokálních studní způsobila (pro některé překvapivě) roční nárůst odběrů povrchových vod oproti vodám podzemním.
Co můžeme proti suchu dělat?
Ač do určité míry nerad, tak musím přiznat, že socialistický režim a centrální plánování bez obstrukcí výstavbě vodních děl a liniových staveb umožnil v druhé polovině minulého století našim špičkovým odborníkům realizovat systémová opatření a vodní díla, která nám zatím zajišťují dostatečnou akumulaci a kapacitu v dobách sucha. Když uvádím dostatečnou, tak je to i proto, že od roku 1989 se výroba pitné vody snížila z 1.25 mil. m3/rok na pouhých 585 mil. m3/rok, tedy pouhých 46,7 %. Jednotková denní spotřeba obyvatel klesla ze 171 l/os.den na pouhých 88 l/os.den a patří k jedné z nejnižších v EU! Podobně je na tom i průmysl; snížená poptávka po vodě tak do určité míry kompenzuje úbytek zdrojů. Přesto by dalším velkým cílem vodního hospodářství mělo být propojování skupinových vodovodů. Již nyní dokážeme vodu ze Želivky dostat až např. do Králova Dvora, což je více jak 100 km a to při zachování potřebné kvality.
Určitým vodítkem pro budoucí potřeby propojování soustav je i mapování oblastí, které jsou závislé na deficitních zdrojích. Ohromnou práci odvádí právě ČHMÚ i organizace, zpřístupňující data na portálech jako je www.suchovkrajine.cz či voda.gov.cz. Např. mapa ČR s nasyceností půdy vodou ukazuje dobrou situaci na Liberecku, v Jeseníkách či Beskydech, ale zároveň potenciální problém na jižní Moravě, kde je navíc intenzivní zemědělská výroba.
Jaký postup je pro sucho předepsaný?
Návrh postupu je v gesci Ministerstva zemědělství a další novely vodního zákona (přezdíváme ji. „suchá hlava“ :). Inspirace je jednoznačně v systému krizového řízení, který máme úspěšně zaveden pro povodně. Vstupní informace jdou z monitoringu právě ČHMÚ a navazují kroky krajů a obcí s rozšířenou působností, které koordinují vlastní opatření s dotčenými subjekty. A jaká opatření? Především omezování dodávek vody. Ty se dotknou z Anglie známého zákazu zalévání, ale i zemědělství a hlavně průmyslu s výjimkou základních služeb. Podniky nyní musí být připraveny na situaci, kdy stávající zdroj vody, ať již podzemní nebo povrchový, pro ně nebude dostupný.
Co bude dále dostupnost vody ovlivňovat?
Strategickým dokumentem pro povrchové vody je aktuální návrh nařízení vlády o minimálních zůstatkových průtocích z dílny MŽP. Pro mne velmi překvapivě preferuje zájmy ochrany vodních ekosystémů a provozovatelů malých vodních elektráren oproti zájmům dostatečné akumulace vody právě pro její využití v období sucha. Udržování navržených trvalých průtoků by dále znamenalo zásadní problém jako pro řadu úpraven pitné vody, které by nemohly odebírat povrchovou vodu několik měsíců v roce (např. na Turnovsku) i obdobně pro velké průmyslové podniky (např. ŠKODA AUTO).
Jak se mohou na sucho připravovat ekonomické subjekty?
Cest, jak se zbavit závislosti na vodních zdrojích, je víc. První, kterou většina podniků již dávno realizuje, je optimalizace množství vody, využité ve výrobním cyklu. Zde často stačí drobná opatření, často replikovatelná i mezi různými typy podniků. Například místo průtočného chlazení lze využít uzavřené systémy, stejně tak používat tzv. suché mytí či nahradit vodu jiným typem nosné látky. Druhou cestou je vodu využít několikrát – tedy recyklovat. Nebudete tomu věřit, ale již Římané splachovali na veřejných toaletách vodou, vypouštěnou z lázní. U podniků je ve hře řada opatření a my nejčastěji navrhujeme kombinaci předčištění (např. patentovanou technologií koagulace Actiflo či flotace Spidflo) s membránovou technologií (ultrafiltrace a návazně reverzní osmóza, polymerní PVDF či keramické membrány Ceramem). Koncentráty a kaly z jednotlivých stupňů úpravy dále upravujeme a snižujeme tak ztráty vody. Opravdovou perličkou Zero Liquid Discharge – tedy doplnění o technologii HPD – odparky, která zajistí v případě problematických látek ve vodách vysoké zakoncentrování odpadních vod či úplné vysušení - potom mohou být soli opět využívány jako produkt. Minulý rok byly mimochodem v oblasti prodeje právě membránové procesy v naší společnosti velmi úspěšné a např. naše standardní anaerobní technologie pro potravinářství (Biothane-Memthane) jsou již ve většině objednávány jako membránové. Veolia je světovou jedničkou v dodávkách a provozu recyklačních jednotek a ukazuje, že je to i ekonomicky návratná investice.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Jeden z našich největších projektů, je v Tarragoně ve Španělsku. Nedostatek vody nás dovedl k dokonce trojité recyklaci vody z komunálních čistíren odpadních vod. V prvním stupni se biologicky vyčištěná odpadní voda dočistí na naší technologii ActifloDisc a membránách, po desinfekci se použije pro průmyslovou výrobu a po dalším dočištění a průchodem reverzní osmózou se využívá na chlazení. Ne vždy jde ale o oddělení čisté vody – membránová separace naopak v řadě podniků umožňuje zachovat či vyrobit produkty právě oddělením vody – příkladem jsou i mlékárny.
Může se princip recyklace vod používat všude?
I recyklace má své hranice. Jednou je osobní – je zatím pouze několik států, kde se recyklovaná odpadní voda používá opět ke konzumaci. Další hranice je technologická - Veolia ročně instaluje po celém světě tisíce recyklačních zařízení, ale vždy pracujeme s rozumnou mírou recyklace, nejčastěji 30-40 %. U průmyslových podniků totiž při recyklaci dochází k zvyšování zatížení vody jednoduššími odpadními látkami, které mohou návazně působit ve vysokých koncentracích problémy nejen při samotné recyklaci, ale i při návazném vypouštění koncentrátů do životního prostředí.,
Existuje v ČR podpora těchto forem recyklace?
Vzhledem k poplatkům a cenám za přímý odběr vod v ČR jsou technologie pro recyklaci spíše věcí strategického uvažování managementu firem. Na druhou stranu sucho, legislativa a také environmentální odpovědnost ještě do této bilance jistě promluví. Osobně nejsem zastáncem zvyšování poplatků, ale namísto nich spíše vidím prostor právě pro adresnou podporu podniků, které se touto cestou rozhodnou jít.
Dříve brali lidé sucho jako boží trest a hledali cesty, jak si božstva usmířit. Nyní už známe přesné důvody sucha, ale cesty k usmíření přírody díky našemu modernímu konzumnímu způsobu života bohužel příliš nehledáme.