6. listopadu 2018

Řásná je krásná - nový fotoprojekt Kataríny Linczényiové

Krásu vodních ploch a jejich rozmanitost zachytí fotoprojekt Deset vodních lokalit Česka a Slovenska. Připravila ho společnost Veolia Česká republika spolu se svojí ambasadorkou, úspěšnou freediverkou Katarínou Linczényiovou.

Po letech, které strávila objevováním světového oceánu, se vrátila domů a rozhodla se udělat něco netradičního: prozkoumat naši sladkou vodu.

„Procestovala jsem celý svět, ale nikdy by mne nenapadlo, že jedno z nejkrásnějších dobrodružství na mne může čekat doma“ vypráví Katarina.  A popisuje, jak na ni zapůsobil opuštěný kamenolom Řásná v kraji Vysočina, který v rámci svého fotoprojektu navštívila.
 
Katarína Linczényiová: Asfaltovou vozovku před cílem naší cesty nahradila lesní cestička, po níž přicházíme k závoře. Jsme asi 300 metrů od lomu. Bereme si potápěčskou výstroj a fotovýbavu na záda, zbytek ukládáme na vozík. U lomu nás do očí udeří cedule s nápisem Vstup zakázán - hrozí nebezpečí!. Skála je místy dokonce olepená páskou. Od místních občanů však víme, že se sem běžně chodí koupat a odpočívat. 

Rozhlížím se kolem sebe a přepadá mne pocit, že se tu zastavil čas a přestal se tu těžit kámen jen před pár dny. V dálce se rýsují rezavé jeřáby, staré pásové dopravníky a ještě tu stojí pár zchátralých budov, v nichž nacházíme dřevo, nástroje, ale také knihu docházky, jejíž poslední záznam je z roku 2010.

Lom je obklopený smíšeným lesem, některé stromy už padají ze skály rozrušené erozí do vody a větřík z nich sfoukává barevný prášek. Až polovina vodní hladiny je žlutá. Není to však žádné znečištění, ale pouze směs pylů z okolních stromů. Voda v lomu se moc nevlní, takže pylová plocha na okraji lomového jezírka vytváří jedinečnou scenérii. Jehličňany jsou mezi stromy těmi šťastnějšími, protože jejich pyl přenáší vítr, nepotřebují k tomu, na rozdíl od ovocných stromů, včely.
 
Velké bílé skály s šedými stěnami dávají lomu tvar krychle. Jsou tvořeny hlavně žulou - granitem, který se zde dřív těžil. Granitu se díky jeho jedinečným vlastnostem říká také věčný kámen, protože je vysoce rezistentní vůči teplotě a téměř nevstřebává vodu. Je využíván zejména ve stavebnictví nebo pro dekorační účely. Tady v Řásné ale dodává eleganci celému lomu. Krásná bílošedá barva hladkého kamene, pokrytého žlutými zrnky pylu, se odráží v tmavé, zelené vodě.

Když do ní skočím, přepadne mne pocit, že je velice studená. Voda má na hladině jen 13 stupňů Celsia. V hloubce 10 metrů je to už pouze 9 stupňů. Na hladině je vidět přibližně do vzdálenosti 4 až 5 metrů, v chladnější vodě v hloubce se však viditelnost prudce zhoršuje. Jak tak plavu na hladině v pylové pokrývce, ticho v lomu narušují svými skoky ryby, které v pylu nacházejí svoji živou potravu, malé mušky.  Při každém kopu ploutví zahlédnu tmavé stíny, lovící v pylu. Jsou zde hlavně kapři, karasi a houf maličkých okounů. Na to, že je lom zatopený jen pár let, je pod hladinou překvapivě rušno. Kde je ale voda, tam je i život.
 
Kvalitu vody v lomu neznám, proto se snažím, aby se mi nedostala do očí. Plavání se tu ale nebojím, naopak se z něj těším, protože takovéto „divoké“ koupání bych si ze zdravotních důvodů nemohla na mnoha svých cestách, například v Asii, dovolit. Pousměju se, zanořím se pod hladinu - a mé nadšení rychle opadne. Dno lomu je pokryto starými pneumatikami. Nacházím také ocelová lana nebo polámané lopaty. Vše skryté před běžným zrakem suchozemce.  Překvapilo mne naopak, že v okolí lomu žádné odpadky, plastové lahve nebo igelitové sáčky, jak tomu bývá na většině míst, které jsou známé velkému množství turistů, nebyly.
 
V lomu jsme sami, jen občas kolem projde někdo z místních lidí, kteří sem chodí na procházky. Lom má specifickou atmosféru. Je to místo, kde jsou stále ještě znát lidské aktivity z minulosti, ale ty však pomalu ale jistě prohrávají boj s přírodou, která lom tvaruje podle svých představ.

Po západu slunce a dokončení posledních záběrů, promrzlí na kost - po hodinách v chladné vodě, odjíždíme na noc do hotelu. Při večeři jsem požádala o karafu čisté vody z kohoutku. Řekli mi, ať se podívám do menu, podle něhož je možné si objednat buď vodu balenou, nebo vodu z kohoutku, ta je však za poplatek. To mne zarazilo. Očekávala jsem, že bude zdarma, jak je tomu v Praze a mnoha dalších městech, kde se uplatnil projekt společnosti Veolia Čerstvá kohoutková? Stačí říct! Do restaurací dokonce Veolia dodala krásné karafy na vodu. Věřím, že se to rozšíří i na další místa, abych všude vodu z kohoutku k pití mohla dostat.