Projekt deset vodních lokalit ČR a SR s Katarínou Linczényiovou zdařile pokračuje a tentokrát se vydáme na Jižní Slovensko. Jezero Guláška u obce Senec má v srdci Kataríny mimořádné místo. Tady si ještě jako dítě udělala svůj první potápěčský kurz. Ne freedivingu, ale potápění s přístrojem. Guláška je velmi významné jezero pro celou potápěčskou komunitu na Slovensku i v okolních zemích. Potápěčské školy zde učí rekreační i technické potápěče od absolutních základů. Je to jezero s jednou z nejčistších vod široko daleko, což zaručuje dobrou viditelnost jak pro výcvik, tak pro pozorování života ukrytého pod hladinou.
A co nám k této lokalitě napsala sama Katarína? Nechme jí odvyprávět celý příběh pěkně od začátku. „Na můj úplně první ponor během kurzu potápění s přístrojem pro začátečníky si pamatuji velmi dobře. Scenérie jezera Guláška byla fascinující. Čistá voda, různé podvodní atrakce jako auta, rozličné druhy řas a ryb, absolutní klid v hloubce 10 metrů pod hladinou. Nic strašidelného, jako si to většinou představují děti nebo neplavci. Právě naopak, bylo to jako objevení nového krásného světa.
Každý potápěč, ať už začínající nebo mírně či více pokročilý, si do deníčku zaznamenával data o jednom každém ponoru: čas, místo, proplavaný terén, hloubku, teplotu a spotřebu vzduchu. Až když jsem po letech potápění s přístrojem přešla na freediving, potápěčský deníček zapadl prachem. Ve freedivingu si ponory zaznamenáváme, jen když se připravujeme na soutěž, tedy ponory tréninkové a závodní.
Jelikož Guláška se pro mne se svou maximální hloubkou 17 metrů stala v době závodního freedivingu mělká, nenavštívila jsem ji asi čtyři roky. V rámci našeho projektu „10 vodních lokalit“ jsem se jí ale rozhodla věnovat prostor, a to i s ohledem na tisíce potápěčů, kteří se v ní naučili potápění, které se mně stalo profesí (i když bez přístroje).
Gulášku jsme nostalgicky navštívili v různých ročních obdobích, ale vytipovali jsme si hlavně konec zimy – a to ze dvou důvodů. V zimě je voda nejčistší, protože sediment padá na dno a ve vodě nejsou sinice. Také jsme chtěli zachytit tenký led, ke kterému bychom nepotřebovali pilu na vyříznutí díry – to vše během slunečného dne.
Guláška má rozlohou 95 ha s maximální hloubkou 17 metrů.
Její oficiální název je „Hlboké jazero“ nebo „Čiernovodské jazero“, potápěčská veřejnost a místní ale jezero nazývají „Guláška“. Vznikla spojením dvou menších jezer, z nichž jedno sloužilo k těžbě štěrku.
Pozůstatky po těžbě jsou pod vodou stále vidět – nacházíme tu ocelová lana, železné sloupky, kabelové cívky. Jsou tu i cvičné plošiny sloužící potápěčským školám k výcviku, a také různé atrakce, které jsou spojené lanem, jako např. karosérie aut, záchod, roura, socha mořské panny, člun, bicykl a další. My jsme se rozhodli najít potopenou plachetnici.
Čistá voda a dobrá viditelnost nám dovolila zachytit plachetnici v celé své kráse. V létě je tu viditelnost jen kolem 6 metrů, v zimě může být i 10 a víc.
V Gulášce žijí rostliny, které udržují kvalitu vody a upravují kyslíkový režim jako např. stolístek klasnatý nebo tzv. chary (druh řasy). Z ryb tu lze vidět kapry, štiky, sumce či okouny, ale i malé úhoře. V rákosí a trávě se zase ukrývá vodní ptactvo.
Guláška je díky své krásně čisté vodě a relativní blízkosti k hlavnímu městu Bratislavě populárním místem nejen pro celou potápěčskou komunitu, ale i pro rodiny hledající oddech u vody, nebo příznivce sportů jako je plavání, rybolov, jízda na vodních skútrech nebo windsurfing. To s sebou přineslo dvě nepříznivá fakta. Za prvé: dochází k různým fatálním situacím, kdy se lidé neuvědomující si své okolí nebo neznalí bezpečnostních pravidel stanou účastníky nehod. Za druhé: zvyšující se počet lidí s sebou přináší i problém s odpadem, který končí zase jen ve vodě. Naštěstí se část potápěčské komunity minimálně jednou do roka semkne a zorganizuje čisticí akci, při níž se odpad z vody i jejího okolí vysbírá. Je příjemné vidět, jak člověk dokáže zvelebovat místa, na kterých mu záleží. Tento postoj bychom si měli osvojit všichni a chránit tak prostředí okolo sebe – ať už pod vodou nebo na souši“, dodává Katarína.
Foto: Michal Lindner
